Česko-slovenský bazar

Minulou sobotu jsme se zúčastnili výročního 60. ročníku Česko-slovenského bazaru, který se pravidelně pořádá tady v Montréalu. Jedná se o setkání Čechů a Slováků, kteří se tady usadili, ale vítaní jsou i všichni ostatní. Bazar se konal v kostele, ve společenské místnosti. Prodávali se české knížky, ale hlavně české jídlo a pivo.

Na bazar nás pozval náš kamarád Honza, který sám nevěděl, co od toho očekávat. Dali jsme si bramborový salát s párkem a jednu Plzeň, a pak si nás začali všímat starousedlíci. Zbylo u nás asi jediné volné místo na sezení, a tak si k nám přisedl Ján - doktor původem ze Slovenska. Ján je asi známá osoba, a tak k němu postupně přibývali jeho kamarádi. Nakonec nás u stolu pro čtyři sedělo asi osm, všechny zajímalo, co tady děláme, odkud jsme a jestli umíme francouzsky. Pak se rozpovídali i oni.

Ukázalo se, že všichni naši spolustolovníci odešli z Čech ještě před rokem 1968, kdy odjeli studovat do Kanady, ale už se nikdy nevrátili. Studia tady dokončili a založili rodiny. Jeden z pánů pracuje jako univerzitní profesor matematiky napůl v důchodu, dva další jsou lékaři, jiný má textilní firmu. Povídali si o každodenních starostech, ale také nám svěřili historky o svých návratech do vlasti.

Dozvěděli jsme se třeba, že kvůli návštěvě Československa se všichni museli “vyplatit” - vrátit státu všechny peníze, co do nich vložil. Prý by to byli rádi zaplatili ale v té době pro ně bylo nějakých $5000 hodně peněz, tak museli s českou ambasádou ten dluh trochu usmlouvat. Jeden z nich navštívil v 80. letech Plzeň, a prý to tam vypadalo, jako kdybyby válka skončila včera. Další si stěžoval, že když dnes navštíví Prahu, tak se cítí jako v cizím městě a nepoznává žádné tváře, zatímco v Montréalu se cítí jako doma. A na školních srazech se prý stejně vždycky vzpomíná na klukoviny, které se odehrály ve školních lavicích, ať žije člověk v Čechách nebo v Kanadě.