S Kiki v New Yorku (1. část)

Do New Yorku jsem se chtěl podívat už od malička a asi v tom nejsem sám. Je to asi nejznámější a nejvýznamější centrum západní kultury, která ovlivňuje celý svět. Až nyní se nám však naskytla jedinečná příležitost. Kolega našeho kamaráda Honzy sháněl dvě osoby do auta na výlet do New Yorku. Za cestu chtěl jen cenu na benzín, což pro nás s Kiki dělalo $150 tam i zpátky a navíc moje bývalá spolužačka Ester v New Yorku momentálně studuje a nabídla nám ubytování zadarmo. No neber to!

Cesta začala naším srazem s Juanem a Emily, se kterými jsme sdíleli auto. Nikdy v životě jsme je předtím neviděli, ale naštěstí se ukázali jako dobří řidiči i spolucestující. Na Kanadsko-Americké hranici jsme si museli vystoupit a vybavit se formuláři I-94, které slouží pro občany zemí s bezvízovým stykem pro registraci jejich pobytu a platí tři měsíce. Při odjezdu ze země byste je měli odevzdat a tím imigračnímu dokážete, že nepobývate v zemi nelegálně. Pro přejezd po zemi se nemusíte registrovat do systému ESTA, ale zjistili jsme, že pokud ESTA máte, tak se vám přechod hranic výrazně urychlí a nemusíte vyplňovat žádné papírové dokumenty. ESTA vás také přijde levněji, pokud se chystáte USA přes pozemní hranici překročit více než třikrát.

Za hranicí už nás čekal stát New York a sedm dalších hodin v autě. Velkou část cesty jsme strávili v krásném Adirondackém pohoří, které se rozkládá v Upstate New York. Okolo nás se míhaly krásné divoké smíšené lesy a krajina svým rázem velmi připomínala Českou Republiku. Při zastávkách na benzínkách jsme byli podivně zaskočení tím, že okolo nás všichni mluvili anglicky a to včetně dětí. Po půl roce v Montréalu jsme si připadali spíše jak na výletě z Francie a ne jen pár hodin jižněji.

Do New York City jsme dorazili po šesté hodině, rozloučili se s našimi spolucestovateli a domluvili sraz na pondělí. Pak už jsme byli úplně sami na rušné křižovatce u Madison Square Garden…

V tu chvíli jsem zjistil, že jsem si při všem tom plánování zapomněl napsat adresu našeho ubytování. Telefon nám nefungoval, protože se mobil odmítal připojit na americké vysílače a navíc jsme měli v danou chvíli problém najít funkční Wi-Fi. Musím říct, že na mě dolehl velmi nepříjemný pocit, být takhle v úplně cizím městě bez jakékoliv konektivity. Po chvíli mého panikaření Kiki napadlo zavolat Ester z telefonní budky, jenže jsme museli napřed rozměnit padesátidolarové bankovky, na což se prodejci netváří vždy šťastně. Nakonec jsme se dovolali a zjistili adresu i cestu jak se k Ester dostaneme.

Newyorské metro je oproti montréalskému trochu starší a rozsypanější, některé vlaky jsou často už na pokraji života a neuvěřitelně drncají. Stanice navíc působí stísněným dojmem, protože mají velmi nízké stropy – jsou těsně pod ulicemi. Samotný systém linek jsem doteď úplně nepochopil. Jezdí jich velmi hodně, některé nestaví na všech zastávkách, některé nejedou vůbec a navíc vždy platí strašně výjimek, typu: metro XY dnes jezdí mezi stanicemi A a C po trase metra ZX, ale pouze v noci nebo mezi druhou a třetí odpoledne. Ve vlaku metra jsou pak změny většinou hlášeny samotným řidičem, ale tomu není vždy dobře rozumět. Jsem si ale jistý, že po pár měsících si člověk vznikne a nemá problém.

K mojí kamarádce Ester jsme dorazili bez dalších komplikací. Po uvítání jsme se rychle převlékli a vydali na plánovanou akci - basketbalový zápas mezi Columbia Law School a Harvard Law. Před zápasem se ještě konala taková menší rozehřívací párty, kde jsme poznali několik studentů Columbia Law School z různých částí USA i Evropy. Bylo zajímavé se na chvilku ocitnout ve společnosti budoucích velmi úspěšných právníků.

Basketbalový zápas nebyl moc zábavný nicméně naše strana vyhrála, takže alespoň tak. Po zápase se konala afterparty v nedaleké restauraci, která byla ale na můj vkus trošku moc plná. To jsem ještě vůbec netušil, co to znamená “plno”. Po asi hodině se totiž někteří v naší skupince rozhodli, že musíme jet na druhý konec Manhattanu do nějakého skvělého klubu. Tam mě nejprve vůbec nechtěli pustit, kvůli udržení správného poměru holek-kluků, a když jsem se tam konečně dostal, tak nebylo o co stát. Hlavně teda nebylo KDE stát, natož sedět. Odsud jsme se už jen ve třech přesunuli spravit si trochu náladu do o něco méně narvaného klubu a brzo poté už vyrazili domů a spát. Čekal nás den plný zážitků!

V sobotu jsme se s menšími obtížemi probrali a vydali na pěší cestu do Midtownu, kde jsme chtěli navštívit ty nejznámější turistické památky. Trasu jsme zvolili diagonálně přes Central Park, který se nám moc líbil. Park je to obrovský, i když se tam nemáte moc šanci ztratit. Nikdy se vám z dohledu neztratí budovy tyčící se po okraji, podle kterých se můžete orientovat.

Cestou nám vyhládlo, takže první zastávka bylo jídlo ve Five Guys. Ty známe už z Montréalu a jen se nám potvrdilo, že hamburgery tam celkem umí. Další zastávkou bylo Rockefeller Center, což je komplex několika budov plných obchodů a kancelářích a nechybí v něm ani chlazené kluziště pro bruslaře.

Dále jsme navštívili newoyrskou knihovnu, kteoru jsme spíše jen tak prolétli, vlakové nádraží Grand Central a světoznámou 5th Avenue - ta je plná různých drahých obchodů. Kolem páté odpoledne jsme se vrátili do Rockefeller Center, abychom mohli vyjet nahoru na vyhlídkovou terasu. Odtamtud jsme měli Manhattan jako na dlani. Určitě se nezapomeňte podívat na fotky, byl to skvělý zážitek, který určitě doporučuji.

Tam se od nás oddělila Ester a my s Kiki jsme se ještě podívali z Bryant Parku na rozsvěcení Empire State Building, která svítí každou chvíli jinými barvami. Cestou na metro jsme neopomněli zkontrolovat, že Time Square vypadá úplně přesně tak, jak ho znáte z fotek, tedy rušná křižovatka s desítkami obrovských svítících displejů promítajících reklamy na všechny strany. Tím skončila naše sobotní procházka.

Večer jsme chtěli zakončit příjemnou večeří v nedaleké skvěle hodnocené restauraci “Malaysian Grill”, kde nám však naservírovali snad to úplně nejhorší jídlo, co jsem kdy v restauraci dostal. Později jsem se dozvěděl, že v New Yorku je to trochu o štěstí. Jsou tu jak skvělé restaurace tak i totální žumpy, na což nejsem z Montréalu úplně zvyklý, protože tady si na gastronomii potrpí a i ten nejnižší standard je pořád poživatelný.

S pošramocenými žaludky jsme se vydali spát a doufali, že si spravíme chuť v neděli. O té a o pondělní cestě zpět vám brzo napíše Kiki ve druhé části našeho vyprávění.