Dobrodružství v Ottawě
Jeli jsme v pátek prvního července, což byl Canada Day, všichni slavili, zvlášť v hlavním městě. Kanaďani to s patriotismem nepřehání jako jejich jižní sousedi ale stejně rádi projeví pýchu na svou zem, alespoň jednou v roce. Náš průvodce očekával uzavřené ulice i velké fronty na všech turistických atrakcích. A měl pravdu. Varoval nás, že budeme hodně chodit pěšky. V tom moc pravdu neměl.
Nejdřív jsme se šli podívat do zahrad k Rideau Hall, sídlu kanadského generálního guvernéra. Rozchod jsme měli jen krátce, ale s tím jsme počítali, půl hodina nám stačila. Dál jsme navštívili Kanadské muzeum historie. Nejzajímavější mi tam přišly obří indiánské totemy. Měli tam ale i výstavu kočárů, povídání o zlaté horečce, sbírku známek, a tak.
Následoval zlatý hřeb dne - projížďka loďkou po Ottawa river. Měli jsme už trochu zpoždění kvůli všem objížďkám. Náš průvodce vůbec nechápal, že než vystoupí celý autobus, chvilku to trvá. Jen co vylezl z busu, dal se do poklusu a směřoval k řece. Než jsme se dostali z autobusu my, průvodce byl ten tam. Následovali jsme naše spolucestující, ale na první křižovatce jsme zjistili, že nikdo netušíme, kam náš průvodce zabočil. Dostali jsme se do davu lidí v červených tričkách s kanadskými vlajkami. Najít našeho průvodce v tom davu bylo nemožné - měl na sobě červenou bundu a červenou vlaječku, kterou měl celý zájezd následovat. Nastala panika, smysly se nám zostřily. Já, úplně slepá, bez brýlí, jsem kdesi v davu zahlédla dvě holky od nás z busu. Rozběhli jsme se za nimi a po několika stech metrech jsme zahlédli i našeho průvodce.
Vůbec na nikoho nečekal a normálně běžel. Nechápali jsme, jak si to představuje, jak ho má celý zájezd následovat. Doběhli jsme ho a na poslední chvíli naskočili na loď. Loď vyplula a my jsme neviděli nikoho známého. Průvodce zůstal na břehu - pobíhal s mobilem u ucha. Projížďka teda byla moc hezká, a když jsme se vrátili na břeh, průvodce nám oznámil, že bohužel půlka autobusu loď nestihla, tak se šli podívat na Parlament Hill (vyslovoval to jako “permanent hell” = permanentní peklo).
V zápětí začala neuvěřitelná průtrž mračen. Schovali jsme se pod stromy a nabrali další, asi tak hodinové zpoždění. Po dešti Prosím, pošlete nám někdo peníze, Kiki asi nemá na boty! :D jsme nasedli do busu. Já jsem měla boty totálně durch, protože jsou to plátěnky s děravými podrážkami. Jeli jsme do Kanadské královské mincovny. Doteď nevím, jestli nás průvodce zavedl omylem někam jinam nebo ne. Každopádně jsme dostali hodinový rozchod v obyčejném obchodě s mincemi. Byla to jedna místnost a protože tam bylo poměrně dost lidí, rozhodli jsme se radši projít po okolí.
Po cestě jsme narazili na nebezpečně vypadající černošský gang. Trochu nám zatrnulo a chtěli jsme se otočit a jít zpátky. Nicméně jsme se nerozhodli včas a během několika sekund bylo jasné, že neprojdeme bez povšimnutí. Jaké ale bylo naše překvapení, když na nás začali anglicky (ne francouzsky!) pokřikovat, ať si užijeme Canada Day, ať se máme fajn, ať si nezapomeneme deštník atd. Hrozně se na nás smáli a zkrátka nás dost pozitivně překvapili. Vyděsili nás vlastní předsudky, příště snad budeme rozumnější. Celkově výlet rozhodně hodnotím kladně, asi si tu srandu nenecháme ujít a využijeme tuto kvalitní cestovku i na výlet do Québec City.