Repair Café

Zajímá vás, jak se tady bojuje za lepší životní prostředí? Mě ano, a tak jsem se vydala na nekonečnou cestu zjišťování relevantních informací.

Začíná to tříděním odpadů. To je tak komplexní záležitost, že by si na to člověk mohl pořídit doktorát. Třídí se na komunální odpad, všechno k recyklaci a organický odpad. Černý plast patří do komunálního odpadu, protože zdejší třídící linka má černý dopravníkový pás, a tak na něm není černý plast k rozpoznání. Do věcí k recyklaci taky nesmí přijít plast, který není dostatečně plastický - nejde roztáhnout. Do organických věcí překvapivě patří například použité jednorázové dětské pleny. Organický odpad se vyhazuje v plastových sáčcích a recyklace se v žádném případě nesmí zabalit do černého pytle, protože ty jsou jen na odpadky. Tahle pravidla jsou v každém kanadském městě jiná, což situaci ještě trochu víc komplikuje.

Všechny nádoby od alkoholu jsou tu vratné za zálohu. Jsou tu dva hlavní obchody, kde se dá koupit alkohol. Zdá se mi, že v jednom se hlavně nakupuje, v druhém se hlavně vrací použité obaly (taky se tam většinou shlukují pochybná individua). Vrací se skleněné i plastové lahve a také plechovky od alkoholu. Ale v žádném případě si od vás nevezmou plechovku od Coca Coly - ta totiž patří k recyklaci. Například ale v Montréalu se vybíraly i běžné plechovky, a to se mi zdálo lepší.

Na jaře jsou tu komunitní environmentální dny. Občané mohou darovat nepotřebné věci z domácnosti k opětovnému použití, například do škol. Všichni taky mají možnost si zdarma vzít podíl městského kompostu. V rámci komunitního programu se taky sejdou skupiny lidí a jdou po městě sbírat odpadky, protože po zimě je jich tu poměrně dost. Myslím, že takových akcí není nikdy dost a je to skvělá možnost, jak potkat další lidi, kterým zálěží na životním prostředí.

Stejně jako v Montréalu tu funguje systém pronajímání kol po celém městě, aby lidé méně používali auta k dojíždění do práce. Zatím se nám ale zdá, že jezdit městem na kole je dost nebezpečné, protože řidiči jsou tu blázniví. Navíc tenhle systém nefunguje tak úplně dobře - ráno všichni potřebují do centra, takže v okrajových částech dojdou kola k pronajmutí, zatímco v centru není kam kolo vrátit, protože všechny stojany k vrácení jsou obsazené. V ranní špičce jsou tak v centru k vidění bizarní obrazy zaměstnanců firmy s koly, jak rychle vyndávají kola ze stojanů a ukládají je na auto, které je pak rozveze na stojany, kde již kola došly.

Jednou týdně se tu potkává skupina dobrovolníků, která se nazývá Repair Café. Myslím, že je to standardní akce ve stovkách evropských měst. Pro mě to byla každopádně novinka. Jedná se o skupinu dobrovolníků, kutilů, kteří se vám zdarma pokusí opravit cokoliv jim přinesete. Schází se v kavárně nebo na jiném příhodném místě (třeba v půjčovně nářadí).

Nám se onehdá rozbil zvlhčovat vzduchu. Byl ještě v záruce, tak jsme požádali výrobce o opravu. Ten ale zas tak o životní prostředí nedbal a rovnou nám poslal nový výrobek (to se tu stává poměrně často). Já jsem odmítla ten starý vyhodit, tak jsme ho nejdřív s Vojtou rozebrali, ale nemohli jsme se dobrat závady. Tak jsem se vypravila do Repair Café. Bylo to dost daleko, zabralo mi to skoro celou sobotu. Když jsem dorazila, zeptali se mě, co mě trápí a přiřadili mě do fronty k opraváři elektroniky. Opravářů dobrovolníků tam bylo pár - jedna paní spravovala oblečení, jiná opravovala různé věci do domácnosti (například ulomené nohy od židle), a pak tam byl můj opravář - zabýval se všemožnou elektronikou. Čekala jsem asi hodinu, ve frontě jsme seděli na židlích na kempování.

Stala jsem se svědkem hysterického záchvatu jednoho člověka, co si přišel nechat zašít kalhoty. Nejdřív dost nevychovaně začal ochmatávat a zkoušet všechny možné věci v půjčovně nářadí (třeba si tam vzal kytaru a začal na ni “hrát” - vůbec to neuměl). Choval se tam jako doma, a proto se ho někdo zeptal, jestli je jedním z dobrovolníků. Na to spustil lavinu stížností na to, že nemá peníze na nové kalhoty, a kdyby byl jedním z členů Repair Café, tak nemusí doma utrácet za připojení k internetu (dvě z dobrovolnic seděli u počítače) a podobně. Vůbec neměl respekt k tomu, že tam pro něj vlastně někdo dělá něco z vlastní dobré vůle. Nebyla jsem sama, kdo na tohoto člověka nevěřícně zíral. Stejně mu ale kalhoty zašili.

Když jsem přišla na řadu, posadili mě k pánovi se zkoušečkou a různým nářadím. Rozebral náš zvlhčovač a vysvětlil mi, co dělá která součástka. Ukázál mi, jak vypadají zdejší pojistky a bylo jasno - jedna byla vyhořelá. Byla to nějaká speciální pojistka, tak mi řekl, kde ji mám zkusit sehnat. Pak mě nechal složit zvlhčovač zpátky, abych prý doma určitě věděla, jak na to, a mohla jsem jít.

Nevím, jestli celá ta výprava stála za to - zvlhčovač stále nefunguje, ale mám radost, že jsem si vyzkoušela, jak to chodí. V Evropě je Repair Café dost v kurzu, myslím, že by bylo skvělé mít nějaké taky v ČR. A co vy, vyzkoušeli byste to taky, nebo jsou Češi tak šikovní kutilové, že si všechno opraví sami?