Roadtrip - Britská Kolumbie

Na konci srpna jsme odletěli na dlouho plánovanou dovolenou za poznáním Britské Kolumbie. Plán byl jasný: během deseti dnů prozkoumat v pronajatém autě vše, co se dá, na trase dlouhé 1800 km. Z Toronta jsme přileteli do Calgary a hned druhý den jsme zamířili do snad nejznámějšího kanadského Národního parku Banff. Prošli jsme si město plné turistů a na doporučení z návštěvnického centra jsme se vydali na výlet okolo jezera Minnewanka. Stezka byla zčásti omezená kvůli tomu, že v lesích rostly borůvky a medvědi se jimi krmili. Takže na část stezky bylo povoleno vyrazit pouze ve skupinách čtyř a více lidí a se sprejem na medvědy (ten jsme jako správní turisti z Toronta neměli). Na vyhlášenou gondolu v Banffu jsme neměli čas, tak jsme si výhled vynahradili výjezdem na horu Norquay. Potkali jsme spoustu horských koz a zjistili jsme, že do prudkých serpentin se musí někdy i couvat (switchback). Výhled ale každopadně stál za to. Banff jsme měli jako na dlani. Večer jsme zakempovali v kempu poblíž města Banff a spolu s místními dětmi jsme si užili večerní vzdělávací program - hráli divadlo Minnewanka Jones (podle Indiana Jones), kde jsme se naučili leccos o ohrožených druzích národního parku a jak se v parku zodpovědně chovat.

Další den ráno jsme prošli Johnston Canyon akorát včas, než tam dorazily davy turistů. Bohužel jsme nestihli Ink Pots, ty budeme muset okouknout někdy příště. Přemístili jsme se do Národního parku Yoho a obešli jsme celé Emerald Lake, které má snad na každé straně jiný ekosystém - suchý les, skoro savanu a hodně vlhký les. Kousek od Emerald Lake je Natural Bridge (přírodní most), což je moc pěkná ukázka síly vody. Dřív to byl vodopád, ale vodní eroze postupem času vytvořila kamenný “přechod” přes řeku. Po cestě do kempu v Lake Louise jsme ještě stihli krásný vodopád Takakkaw, jeden z největších vodopádů v Kanadě.

Nebyl by to výlet do Banffu, kdybychom se aspoň nemrkli na profláklé jezero Lake Louise. Bylo tam zdaleka nejvíc turistů, co jsme viděli. U jezera stojí veliký šedivý hotel, který nám trochu kazil atmosféru. Každopádně ale pohled přes jezero na hory v pozadí a ledovec je tak trochu magický. Vydrželi jsme tam asi 10 minut, jinak by nás tam asi ušlapali. V oblasti u Lake Louise je údajně hodně medvědů, a tak kemp, ve kterém jsme tu noc spali byl oplocený elektrickým ohradníkem, aby se lidé ve stanech cítili trochu bezpečněji.

Další den jsme přejížděli skrz Glacier National Park do městečka Revelstoke. Zastavili jsme se v Rogers Pass (průsmyk), který byl jeden z posledních vystavěných úseků na trase Trans-Canada Highway (dálnice Kanadou z východu na západ) z toho důvodu, že tam padá hodně sněhu a časté laviny vyžadovaly speciální stavební postupy. Dokonce tam na parkovišti měli dělo, kterým odstřelují laviny, aby udrželi dálnici bezpečnou. Na jedné z tamních túr jsme se dozvěděli o životě pracovníků, kteří stavěli kanadskou železnici. Byla to tvrdá a málo placená práce, v případě mnoha Číňanů by se spíš dalo mluvit o otroctví.

Při výjezdu z hor jsme se podívali do unikátního vnitrozemského deštného pralesa, který existuje díky tomu, že obrovské hory zadrží vlhkost přicházející od oceánu. Když jsme dorazili do Revelstoke, zjistili jsme, že půl města zabírá pila. Nicméně tam ale mají velikou sjezdovku s kabinkovou lanovkou, za kterou by se nemuseli stydět ani v Alpách. Zdálo se nám, že sportovní vyžití je tam moc dobré - v zimě lyžování, v létě jízda na kole a rafting. Město je podporováno provinčními dotacemi, a tak tam mají například přes léto každý večer koncert - my jsme si poslechli bluegrassovou kapelu Viper Central. Večer jsme spali v soukromém kempu Koa kousek za městem.

V půlce našeho výletu, na víkend, jsme se přemístili v podstatě do jiného světa - přes deštivý Salmon Arm a dost nepřitažlivý Vernon jsme přejeli do Kelowny. Říká se jí “Kalifornie Kanady” a teď už víme proč. Podnebí se dost rychle změnilo z hor a lesů na vyprahlé kopce porostlé keři připomínající savanu. V Kelowně jsme spali v AirBnb a celý víkend jsme strávili s naším kamarádem Honzou, kterého známe už od prvního měsíce v Montréalu. V Kelowně se pěstuje vyhlášené víno, ale my jsme pořád řídili a navíc jsme na vinice tak trochu zapomněli. Žádné víno jsme zkrátka nevyzkoušeli, zato jsme si ale vyšlápli pár kopců na vyhlídky na město.

Naši AirBnb hostitelé nám poradili zajímavou trasu, kudy pokračovat dál v naší cestě. Ta se pomalu začala stáčet zpátky na východ. Další zastávkou bylo město Nelson. Z Kelowny jsme tam jeli asi pět hodin, protože jsme cestou museli překonat trajekt na jezeře. Vojta si toho o Nelsonu spoustu nastudoval už dopředu, a když mi vyprávěl, že se tam odstěhovali všichni hippies, kteří se nebyli schopni integrovat do běžného života, nechtěla jsem tomu věřit. Když jsme ale dorazili, rychle jsem uvěřila - město bylo plné lidí, co vypadali jako stereotypní hippies z filmů. Nelson se nám líbil, docela to tam žije. První večer jsme šli do útulného baru Library Lounge na jazzový koncert a další den jsme ochutnali místní vylepšený langoš a smažený sýr v maďarské restauraci. V Nelsonu jsou všechny ulice hrozně do kopce, na křižovatkách není přes horizont pořádně vidět a při chůzi se rychle unavíte.

V návštěvnickém centru jsme si nechali poradit, že na druhé straně jezera je pěkná vyhlídka na Nelson, tak jsme se na ni šli podívat. Asi hodinu jsme šlapali do dost prudkého kopce. Na začátku stezky psali, jako všude, že se tam vyskytují medvědi. Měla jsem tedy velký strach, zvlášť proto, že medvěd údajně zapáchá jako mokrý pes a tenhle odér jsem tam cítila všude. Ukázalo se ale, že stezka je hodně oblíbená a pohybují se tam mimo jiné pejskaři s mokrými psy. Z vrcholku kopce byl výhled opravdu moc hezký. Nejvíc nás fascinovalo, že celý Nelson vypadal jako úplná rovinka. V Nelsonu jsme bydleli v trošku adrenalinových podmínkách, jednalo se o hromadné AirBnb s toaletou bez zámku, což připisuji volnomyšlenkářství některých obyvatel.

Další dva dny jsme nocovali v kempu u Kimberley, nejvýše položeného města v Kanadě. Původně se jednalo o těžařské městečko (olovo, zinek), ale po roce 2001, kdy byl poslední důl zrušen, tam vystavěli lyžařský resort a pokusili se proměnit náměstí v bavorskou ves. Kimberley mívá problém s lesními požáry, a při vaření na ohni v kempu jsme zjistili proč. Veškeré dřevo bylo obalené pryskyřicí a cele polínko okamžitě chytilo a bylo schopné shořet za neuvěřitelně krátkou dobu. V kempu se snažili požárům předcházet díky předpisu, že každý táborák se musí uhasit nejpozději v 11 večer a do ohniště se musí nalít velké množství vody.

Po cestě z Nelsonu do Kimberley jsme si dali “fish and chips” (rybu s hranolkami) v Crestonu, malém městě téměř na hranici s USA. Tam nás překvapilo, jak rychle se v té oblasti mění podnebí a živobytí obyvatel.

V Crestonu mrzne jen výjimečně a živí se tam hlavně zemědělstvím, protože tam mají úrodnou půdu. Místní kuriozitou je, že Creston jako jedno z mála měst v Bristské Kolumbii nemění letní a zimní čas. Z Kimberley vede udržovaná cyklostezka do Cranbrooku, většího města kde mají veškeré vybavení (nemocnice, obchody). V Cranbrooku se nám líbilo, že je to docela čisté a udržované město, ale trochu nám tam chybělo nějaké městké centrum. Já si pořád myslím, že jsme ho možná jenom nenašli.

Asi hodinu jízdy z Cranbrooku je Fernie, město dost podobné Revelstoku. Mají tam sjezdovku a kvůli sportovnímu vyžití se tam stahují mladí lidé z Calgary, ale i celého zbytku Kanady. Je to proto jeden z nejrychleji rostoucích realitních trhů v Kanadě. Nad městem se tyčí hora Fernie, na které je jasná horizontální hranice, kde ještě rostou stromy a kde už ne. Na doporučení z návštěvnického centra jsme se dojeli podívat na krásnou vyhlídku na Island Lake Lodge, kde měli na ceduli hodně důrazné varování o losí samici chránící mláďata, trochu méně důrazně varovali před medvědy.

Na jednu noc jsme zůstali v dalším národním parku - Kootenay National Park. Prošli jsme si naučnou stezku o tom, jak potlačování a hašení přirozených lesních požárů poškozuje ekosystém. Lesy začnou postupem času být příliš husté, protože je nikdo nečistí a pak přijde okamžik, kdy už není možné lesní požář zastavit, protože je v lesích příliš paliva. Když pak k požáru nevyhnutelně dojde, dosahuje takových teplot, že zničí i ty největší stromy, které by normální požár jinak přežili. V části Kootenay National Park se pokusili obnovit původní ekosystém. Vyčistili les a kontrolovanými pořáry obnovili originální ráz krajiny. Tohle prostředí přirozeně předchází masivním lesním pořárům a obnovuje pastviny pro muflony, kteří jsou jinak nuceni vyjít z lesa a překážet na silnicích a vlakových kolejích.

Zašli jsme taky do horkých pramenů. Měli jsme velká očekávání, ale nakonec se jednalo o dva bazény, jeden teplý a jeden studený. Nebylo to koupání v horském jezírku u skály, ve které jsme doufali. Pak přišla naše poslední noc v kempu před delším přejezdem do Calgary, tak nás trochu naštvalo, že se v noci poměrně velká parta lidí rozhodla pořádat párty. Navíc nechali na svém kempovišti volně jídlo (to se nesmí kvůli medvědům), tak nakonec měli průšvih s půlkou kempu, protože jsme nebyli jediní, které jejich chování vytočilo.

Poslední den jsme přejeli do Calgary a prošli si centrum podél řeky. Kousek od Calgary je olympijské městečko, z dálnice jsme okoukli skokanské můstky. Poslední noc jsme strávili v AirBnb a brzy ráno letěli přes Winnipeg zpátky do Toronta.

Co jsme se naučili:

• do prudkého kopce se do zatáček s delším autem musí couvat
• v Britské Kolumbii vůbec nefunguje Uber
• medvěd smrdí jako mokrý pes, ale mokrý pes taky smrdí jako mokrý pes
• deštný prales se může skládat i z cedrů a být uprostřed Kanady
• všude, kde jsme byli, byli lidé z Toronta
• benzín je výrazně dražší v Britské Kolumbii než v Albertě nebo Ontariu
• příště si musíme vzít sprej na medvědy
• dřevo v těch lesích sakra dobře hoří

Na celou naši trasu se můžete podívat na Google Maps.

Tady je video! ⬎