Pět let v Kanadě

I když tomu sám nemůžu uvěřit, už jsme v Kanadě pět let. Do Montréalu jsme přijeli 25. srpna 2015, takže je to jednoduchá matematika. Často nám někdo píše, jestli se má přestěhovat do Kanady, jestli se mu tam bude žít lépe. Tak je vhodná chvíle se ohlédnout na těch pět let a reflektovat. Jak nám Kanada změnila život? Jak Kanada změnila nás? Kdybysme se mohli vrátit v čase, udělali bychom stejná rozhodnutí?

O tom proč jsme se vlastně rozhodli jet do Kanady jsem už psal. Ono člověk těch důvodů vlastně ani moc nepotřebuje. Prostě byla možnost jet pracovat na rok do cizí země, tak jsme jeli. Zkusili bychom to asi i kdybychom tu neplánovali zůstat na trvalo. Takovou možnost odmítnout a nevyužít další příležitosti nabrat zkušenost v zahraničí by mně skoro přišla jako urážka našich rodičů, kteří takové možnosti z politických důvodů neměli.

Nejsem zrovna spontánní člověk. Všechno si rád naplánuju dopředu a nerad se pouštím do velkých rizik. Nevím, jestli jsem tím Kiki nakazil, nebo je taky taková. Když třeba jedeme na dovolenou, máme všechno rozplánované den po dni. Někdy závidím lidem, co se prostě sbalí, koupí letenku a vyrazí někam jen tak, bez plánu.

Líbí se mi, že takový přístup může člověka zavést na místa, kam by se jinak nedostal a přinést spoustu zajímavých zážitků. Jenže to naše pečlivé plánování vždycky tak dobře funguje! Není žádná náhoda, že jsem hned po příjezdu do Kanady měl dobrou práci v oboru. Není náhoda, že se nám podařilo nejprve prodloužit dočasná pracovní víza a poté i získat toužený status trvalého pobytu v Kanadě. Je to prostě výsledek tvrdé práce, pečlivého studia a plánování.

První dva roky nebyly vůbec snadné. V Montréalu jsme se sice cítili jako v Evropě, nicméně ta jazyková bariéra nám přeci jen bránila plně využít možností, které tahle kulturní metropole nabízela. Pořád jsem si připadal, že prostě žijeme jen tak na půl. Finančně jsme si taky nemohli zrovna vyskakovat. Kiki pracovala v podstatě za minimální mzdu a i když já měl plat lepší, pár měsíců trvalo, než jsme vůbec pokryli výdaje za letenky a stěhování do Kanady. Vlastně jsme ani nebyli na žádné dovolené, protože jsme na to prostě neměli.

Vše se však začlo k lepšímu obracet s přesunem do Toronta. Naše situace okolo pracovních povolení a trvalého pobytu se začla konečně uklidňovat. Navíc jsme si konečně mohli dopřát naši první exotickou dovolenou na mexický ostrov Isla Mujeres a poloostrov Yucatán. V Torontu jsme se ale taky konečně všude domluvili anglicky, aniž by na nás někdo kvůli tomu koukal přes prsty.

Já si našel novou práci a Kiki se dokonce rozhodla úplně změnit obor a jen po pár měsících samostudia si našla práci jako programátorka. Má u mě obrovský obdiv, protože znalosti, které jsem se já učil celé roky, dokázala do hlavy nacpat v opravdu rekordním času. Ještě si pamatuju, že na začátku tohohle blogu, jsem musel přidávat její články já, protože to není úplně uživatelsky přívětivý postup. Dnes nejenže Kiki nemá problém sama přidat články a opravovat chyby, ale navíc teď pracuje na úplně nové verzi blogu, která bude využívat nejmodernější technologie pro rychlejší načítání a spoustu dalších vylepšení.

V Torontu se nám ty tři roky žilo skvěle. Poznali jsme řadu dalších Čechů a podnikli spoustu výletů do okolí. Také jsme měli možnost vyrazit na několik velkých výletů, například na roadtrip po Texasu, po Kalifornii, po Britské Kolumbii a nádhernou dovolenou na ostrov Curaçao.

Rok 2020 si však za rámeček asi nedáme. Ještě v lednu na pláži na Curaçao jsem si dělal starosti kvůli vyostřujícímu se konfliktu mezi Íránem a USA (pamatujete si to ještě?). To jsem však netušil, že nás po návratu čeká příchod něčeho, co nám obrátí život naruby. COVID-19 přišel do Kanady o pár týdnů později než do Česka, šířit se ale začal o něco málo rychleji, takže v dubnu už jsme měli více případů nákazy. V hustě obydlených metropolích, se samozřejmě infekční choroby šíří snadněji, proto byla většina nakažených z Ontaria právě v Torontu.

V týdnu, kdy WHO označila zhoršující se situaci oficálně za pandemii, moje i Kiki firmy zavřeli kanceláře a poslali nás pracovat z domova.

Několik týdnů jsme vůbec nevyšli z bytu. Nákup potravin už jsme si nechali dovážet až ke dveřím i před pandemií, proto jsme ani ven nepotřebovali a nechtěli jsme nic riskovat. Když se šíření začlo zpomalovat, tak jsme začli chodit ven aspoň na procházky, ale nic moc jiného se dělat nedalo. Všechno tady bylo zavřené. Kiki do dneška do práce vůbec jít nesmí. Já můžu, ale chodím tak jednou dvakrát týdně, protože můj tým tam stejně nechodí. Pracujeme tedy z domova, a protože máme jen jednu místnost, je to někdy poměrně náročné. Je však zajímavé, že produktivita našich týmů se vlastně vůbec nezměnila. V obou firmách se proto vážně diskutuje o tom proč a jestli vůbec se do kanceláří hromadně ještě někdy vrátíme.

Kvůli tomu pitomému korona-výru nejsme ani po pěti letech oficiálně kanadskými občany. Sice máme nárok na občanství a už jsme i podali přihlášku, nicméně imigrační úřad zcela zastavil vyřizování těchto žádostí, takže už několik měsíců jen čekáme. Nějaké pozitivum se ale přeci jen najde. Kvůli změně obou našich zaměstnání na práci z domova můžeme plánovat další velké dobrodružství, o kterém se snad již brzy dozvíte něco dalšího.

Těch pět let uteklo a až na ty poslední měsíce v roce 2020 si nemáme na co stěžovat. Život v Kanadě je takový, jaký si ho uděláte. Pokud vám je v Česku mizerně, přesun do Kanady vám sám o sobě nepomůže. Může vám ale přinést nové příležitosti a nové lidi do života, což vám může ten život zlepšít. Podmínky jsou tu perfektní. Je tady obrovský výběr zboží, potravin a restaurací ze všech končin světa. Jsou tu miliony kilometrů čtvereční nedotčené dechberoucí přírody. Společnost je v Kanadě otevřená imigrantům a zaměřená na budování komunit a pomáhání si. Navíc v Kanadě máte o něco větší kupní sílu, takže na elektroniku, auta nebo exotickou dovolenou si vyděláte rychleji. Co vám však bude vždycky chybět? Rodina, přátelé a nějaká taková ta nepopsatelná česká pohoda, která člověku chybí asi proto, že doma je prostě jen tam, kde jste se narodili. Kdybych se však mohl vrátit v čase do roku 2015, rozhodl bych se úplně stejně.