Město duchů

Po měsících různých divokých událostí v našem životě jsme měli konečně čas a chuť se vypravit na výlet. Kiki naplánovala krásný dvoudenní výlet s přespáním ve “městě duchů”, tak by byla škoda vám o tom nenapsat.

Cesta začínala na Highway 3A na východním břehu jezera Kootenay, což je jedno z největších jezer v Britské Kolumbii dlouhé přes 100 km. Jezero se nachází mezi dvěma horskými hřebeny Purcell a Selkirk a od hladiny vody se nejvyšší špičky hor tyčí až do výše 2200 metrů. Podívejte se na fotky ať si nemusíte ty nádherné výhledy jen představovat. Tento úsek silnice od jižního konce jezera až k trajektu v Crawford Bay je mimojiné vyhlášený ráj motorkářů. Silnice se podél vody vine a kroutí a nabízí tak nezapomenutelný řidičský zážitek. Já bych tam to naše SUV spíš převrátil, tak jsme jeli hezky opatrně.

Trajekt z Crawford Bay nás přes jezero Kootenay převezl do vesničky Balfour, odkud jsme se vydali na menší zajížďku do provinčního přírodního parku Kokanee Glacier. Tam jsme se prošli okolo jezera Gibson. Co nám trošku nedošlo bylo, že v 1500 metrech nad mořem je ještě neroztátý sníh, což byla tvrdá zkouška pro naše tenisky. Na začátku trasy jsme navíc ve sněhu zahlédli medvědí stopy. Okruh okolo jezera byl ale krásný s výhledy jak z pohlednice a nepotkali jsme ani živáčka.

Po návratu k autu jsme se vrátili zpátky na dálnici a pak na sever přes horké prameny v Aintsworth až do městečka Kaslo. Tohle je moje oblíbená destinace. Kaslo leží na západím břehu jezera Kootenay a to slovo “leží” je opravdu trefné, protože domy vyplňují přesně tolik místa, kolik se jich na břeh mezi vodu a hory vejde.

Malinké centrum města s dobovou hlavní ulicí nabízí úžasné výhledy na vodu a hned vedle něj u pláže stojí na suchu padesátimetrový parník SS Moyie. Je to jeden z posledních dochovaných kolesových parníků na světě. Po více než šedesáti letech ve službě se ho místní nadšenci rozhodli od majitelů odkoupit a proměnit ho v muzeum. Samozřejmě jsme si tuhle parádu nemohli nechat ujít a šli jsme na prohlídku.

SS (Steam Ship) Moyie byl postaven v roce 1898 v Torontu a měl původně sloužit jako součást kanadské železnice vedoucí do míst Zlaté horečky na Klondike v Yukonu. Když však plány na stavbu této železnice selhaly byl parník převelen na jezero Kootenay a byl využíván k přepravě pasažérů mezi městy na břehu jezera. Byl tím tak nedílnou součástí železnice Canadian Pacific Railway vedoucí z Lethbridge v Albertě do města Nelson v Britské Kolumbii. Během následujících let byl několikrát vylepšen a přestavěn. Horní patro sloužilo pasažérům a spodní nákladu včetně aut a povozů s koňmi. Doplněny byly později i kajuty pro pasažéry, kteří si tak mohli na cestě odpočinout v soukromí, nebo třeba salón pro dámy, či restaurace s obsluhou.

Po prohlídce parníku jsme se vydali na západ směrem k městu New Denver, ale v půlce cesty jsme zatočili na nenápadné odbočce vedoucí do “města duchů” jménem Sandon. Města duchů neboli “Ghost Towns” jsou běžná po celém světě. Jedná se o města, která z různých důvodů lidé opustili a zbývají po nich jen prázdné domy a někdy ani to ne. V Britské Kolumbii a obzvlášť v oblasti Kootenays, kde bydlíme, je ale takových měst desítky. Zpravidla jsou to hornická města postavená po objevení nějaké zlaté, stříbrné nebo třeba zinkové žíly. Tato města zažívala obrovský boom a po vyčerpání těžených materiálů byla často opuštěna.

Sandon je jedno z takových měst. Byl založen v roce 1891 po objevení snadno těžitelné stříbrné rudy v okolí. V době největší slávy byl domovem až 10 000 obyvatel a byl na cestě stát se jedním z největších provinčních měst. Dnes má však pouze čtyři stálé obyvatele. V Sandonu bylo tenkrát všechno, co byste ve městě očekávali: 29 hotelů, 28 saloonů a dokonce i jedna z největších “red-light” čtvrtí v Kanadě.

Město bylo bohužel zasaženo několika devastujícími požáry a povodněmi z blízkých potoků, a po roce 1953, kdy se zavřel poslední důl, už nikdy svou původní slávu nezažilo. Většina zbylých staveb byla rozebrána na materiály a dnes už v Sandonu zbývá jen několik málo původních budov.

V 70. letech se do města přestěhoval jeden z nynějších obyvatel Hal Wright, který se postupem času stal neoficiálním opatrovatelem, historikem a také údržbářem místní vodní elektrárny, která produkuje energii do dneška. Odkoupil většinu pozemků a město proměnil v takový zvláštní mix skanzenu a skladiště všelijakých veteránů, starých trolejbusů, vlaků, vraků a podobně. Do města se tím celkem neúspěšně snaží lákat turisty, kteří by přispěli na údržbu toho, co ze Sandonu zbylo.

Měli jsme čest se Halem setkat a poslechnout si něco o jeho dobrodružstvích. Udělal nám i osobní prohlídků zmíněné vodní elektrárny a postěžoval si jak málo peněz dostává od provinční energetické společnosti BC Hydro, kteří od něj tuhle zelenou energii odkupují.

Kromě Hala ve městě bydlí také jeho žena Vida Turok. Ta se před pár lety přejedla konzumního života ve Vancouveru, sbalila si batoh na záda a vydala se pěšky na východ. Prý přešla třináct hor, než vylezla na tu čtrnáctou - Idaho Peak, která se tyčí nad městem Sandon. Ráno když z hory slézala poprvé město spatřila a zamilovala se na první pohled. Až když do města dorazila, zjistila, že je město vlastně prázdné, kromě Hala. Ten když ji uviděl tak jen řekl: “Vypadá to, že si neseš celý svůj život na zádech!”. Vida se s ním zapovídala no a zbytek si asi domyslíte.

V Sandonu milují návštěvníky a rádi se o ně postarají jak jen můžou. K dispozici nám byl travnatý plácek s ohništěm, kde jsme mohli zaparkovat a v klidu přespat. Ale než jsme ulehli, setkali jsme se s jedním člověkem, kterého nemůžu z příběhu vynechat.

Tenhle šedivý dědula, který kempoval o kus dál od našeho auta, po nás pořád pokukoval a nakonec mu to nedalo, a musel nám přijít říct, že z jeho místa je tedy rozhodně lepší výhled na právě probíhající západ slunce, a že si k němu rozhodně musíme přisednout. Taková nabídka se těžko odmítá, tak jsme mu vyhověli.

Harold, zvaný “Sonny” nám jako první věc řekl, že je mu 77 let (na což nevypadal), a že je moc spokojený s tím, jaký žil život a ničeho nelituje. Kromě toho, že je to docela zvláštní začátek rozhovoru, mne to moc zaujalo, protože co může být lepšího, než mít na stará kolena takový pohled na svět? Prý se poprvé oženil až v 69 letech a do té doby si užíval života sólo. Vystřídal prý za život sedm různých prací. Byl mimojiné kadeřníkem, operátorem strojů, potápečem z povolání, slévačem, či učitelem lyžování. Sonny do Sandonu jezdí pravidelně jako dobrovolník. Pomáhá Halovi udržovat chod města, opravovat, co se kde rozbije a asi i bavit turisty? Je také velkým milovníkem marihuany a s radostí rozdává lidem na potkání jointy. To je v Britské Kolumbii samozřejmě legální, jinak bychom jeho dárek určitě nepřijali!

Ráno jsme se ještě na doporučení Sonnyho byli projít k Payne Bluff, což je skalní římsa tyčící se vysoko nad městem kudy kdysi dávno vedla jedna z těžařských železnic. V místě původní železnice je pořád půda zvlněná po pražcích a někde se i válí zapomenuté kolejnice.

Po tomto výletě jsme se už vydali na cestu domů směrem na New Denver. V Nelsonu jsme se ale zastavili na oběd v italské restauraci Marzano, kde jsme si mohli po dlouhé době dát pravou neapolskou pizzu, kterou v téhle oblasti bohužel málokdo nabízí. S plnými břichy už nám zbýval jen poslední dechberuocí úsek přes horský průsmyk Kootenay Pass čímž jsme uzavřeli náš okruh.

Za tyto nezapomenutelné zážitky vděčím mojí Kiki, která tenhle výlet celý sama Já to moc neplánovala, akorát jsem hledala, kde se dá přespat zadarmo. naplánovala - podívejte se na celou trasu. Pomohl mi si uvědomit jak skvělí a zajímaví lidé se dají v Britské Kolumbii najít. Každý, s kým se dáte do řeči, má svůj příběh. Ale to je vlastně pravda o lidech kdekoliv na světě, stačí se jen správně zeptat a poslouchat.

Jestli vás tenhle článek bavil a chtěli byste si přečíst další, napište nám o tom. Neváhejte poslat odkaz vašim přátelům, třeba je také zaujme.