Jak jsme se vrátili do Česka

Po sedmi letech v zahraničí se nám občas stýská po domovině. Vždycky nám s tím pomohlo se na chvilku vrátit, i když ty návštěvy nejdou vždy podle plánu. Dokážete si asi představit, že když se člověk snaží dohonit rok a víc odloučení a navíc to celé vměstnat do pár týdnů dovolené, je to opravdu hektické. Jinak tomu nebylo ani letos v květnu, kdy jsme se na měsíc vrátili do Česka.

S rodinami a přáteli už jsme se neviděli přes tři roky. Sice bylo původně v plánu jezdit domů každý rok, ale bohužel nám to naposled překazil virus, takže pauza byla delší, než jsme chtěli. Dokonce natolik dlouhá, že jsme se mezitím stali dvojnásobným strýčkem a tetičkou! Proto jsme honem kupovali letenky hned jak pandemie po Novém roce trošku polevila. Vybrali jsme pro jistotu ty nejlevnější, protože co kdyby byl let zrušen! A světe div se, svět se do odletu nezbořil (i když měl a pořád má namále), a mohli jsme se vydat na naši strastiplnou cestu se třemi přestupy.

Let začínal přímo v kanadských Skalistých horách v Cranbrooku a hned první letadlo mělo skoro dvě hodiny zpoždění kvůli sněhové bouři v Calgary. Ne, že bychom nějak chvátali, ale další spoj jsme kvůli tomu nestíhali. Nakonec se nám podařilo náhradním letem dostat až do Londýna, ale tam bylo třeba změnit letiště před posledním letem do Prahy. Původně jsme si na ten přesun nechali štědrých pět hodin, ale to se kvůli dalším zpožděním smrsklo na pouhou hodinu a půl. Hodinu a půl na přesun z Heathrow na Stansted, což autem trvá skoro hodinu mimo špičku, byl tedy zážitek sám o sobě.

Po sprintu z letiště jsme skočili do prvního taxíku a rychle řidiči vysvětlili, že na to musí vážně šlápnout. Bylo to přesně jako ve filmu. Odpověděl nám, že to asi nedáme, ale že pro to udělá všechno. A už se jelo. Myslím, že jsme cestou porušili asi sedmnáct dopravních předpisů a dorazili na další letiště přesně čtyři minuty po oficiálním zavření gejtu, což ale bylo pořád 26 minut před plánovaným odletem.

Zaměstnankyně Ryanair u odbavení nám hned s nadšením řekla, že jsme to nestihli, ale po chvíli přemlouvání nám stejně vytiskla letenku a popřála hodně štěstí. Následoval sportovní výkon v disciplíně “běh s kufrem” hodný olympijských her. Já vpředu, rozrážím dav, Kiki za mnou v těsném závěsu. Po úspěšném zdolání bezpečnostní kontroly jsme se zjevili v té zdaleka nejstupidněji navržené duty-free zóně plné chlastu a voňavek, která prostě nešla překonat jinak, než tou nejklikatější cestou. Náš gejt byl v souladu se zákonem schválnosti samozřejmě úplně na konci tohoto letiště, o kterém jsem mimochodem nikdy dřív neslyšel, a které je přinejmenším stejně velké jako Ruzyně.

Po dalších několika kilometrech (?!) běhu jsme se konečně dostali na náš gejt. Nejvyšší čas, jelikož Kiki už měla jazyk až na zemi. Jaké bylo mé překvapení, když jsem uviděl velkou frontu Čechů stále uvnitř, teprve čekajících na odbavení. Letadlo mělo nakonec celých čtyřicet minut zpoždění. Bez dalších útrap jsme se následně přeci jen dostali do Prahy, přibližně 26 hodin od opuštění našeho domu.

Hned další den se vše rozjelo podle plánu. To je totiž ta zajímavost těchto návštěv. Mají opravdu hodně daleko od dovolené. Oběhat všechny ty doktory, sourozence, babičky a dědečky, a kamarády není během těch pár týdnů vůbec jednoduché. Je potřeba vytvořit detailní harmonogram a nedejbože, aby někdo ten plán změnil nebo vás snad chtěl vidět vícekrát. Na to prostě nezbývá čas!

Musím říct, že jsme v tomhle ale už docela zkušení a tato návštěva se nám náramě povedla. Jako první bylo na řadě obnovit vypršené občanky a řidičáky. Občanka trvá bez expresního poplatku skoro měsíc, takže bylo třeba jít na úřad hned druhý den. Řidičák jsem měl propadlý už přes rok. Čekal jsem, že dostanu nějaký dočasný papír ale smůla, musel jsem si připlatit za expresní, poněvadž jsem za pár dní v plánu řídit a kdo ví, jestli by mi někdo uznal kanadský. No je vtipné, že jsem před lety v Kanadě řešil problém přesně opačný.

Po prvních pár dnech strávených v rodinném kruhu jsme se vydali za kamarádem Michalem do malebné vesničky v Libereckém kraji a obdivovali krásy Česka. Po cestě tam jsme se mohli příhodně zastavit za Kiki prarodiči v Novém Boru. Zajeli jsme pak taky za mým bratrem na Šumavu, alespoň na jeden den mu pomoct se stavbou jeho domu.

Zlatým hřebem naší návštěvy byla čtyřdenní návštěva Barcelony, kam se před rokem odstěhoval Kikči bratr se svou partnerkou a dcerou. Zajet jsme tam rozhodně museli, protože našeho nového synovce už jsme zkontrolovali v Česku (má všechny součástky ve správném počtu), takže jsme si nemohli nechat ujít ani naši novou neteř!

Já jsem ve Španělsku nikdy předtím nebyl a Barcelona se mi náramně líbila. Miluji Mexiko a španělštinu, takže jsem se těšil, jak si tam těch pár slov co umím potrénuju. Jaké bylo mé překvapení, že se v Barceloně mluví katalánsky, což se španělštinou nemá moc společného. Dost mi to připomnělo Montréal. Takové to podivné nucení lidí do mluvení nějakým menšinovým jazykem ve velké zemi. Ono totiž hrozně pomáhá nařídit někomu jak bude mluvit úředně. Berte mě ale prosím s rezervou, protože quebeckým a španělským jazykovým a kulturním problémům rozumím asi jako Jaroslav Dušek kvantové fyzice.

Kiki se do Barcelony těšila hlavně na svou neteř a pak taky na nějaký prý “slavný” kostel Sagrada Familia. A to se zase projevila moje nekulturnost, jelikož jsem o něm nikdy dřív neslyšel. Nicméně kostel stál fakt za to. Ještě ho ani nedostavěli, jak je obrovský. Navrhnul ho geniální architekt Gaudí, jako ostatně další desítky staveb v Barceloně, která byla jeho domovem.

Po výletu do Španělska jsme museli spěchat zpátky do Česka. Měl se tam se mnou totiž potkat můj kolega z kanadské práce. Je to nesmírně zajímavý člověk - narozený v Iráku, vychovaný v Turecku a již dlouho žijící v Kanadě. Čirou náhodou měl ve stejnou dobu naplánovaný výlet po Evropě a z Berlína je to na kanadské poměry do našeho města kousíček. Byla pro mě nesmírně zvláštní ukazovat někomu, kdo byl poprvé v Evropě, moje rodné město, pivovar i školu a vzít ho třeba do stejné hospody, kde jsme na výšce strávili nejeden večer.

Po jeho návštěvě jsme se ještě jeli podívat do Prahy za naší úžasnou kamarádkou Anetou, s kterou jsme se seznámili před lety v Kanadě. Ubytovala nás na krásném místě na Hradčanech, takže jsme dva dny mohli být ti nejturističtější turisti. Prolezli jsme si po letech Pražský hrad a Karlův most a neminuli ani Muzeum slivovice, kde jsme se ve virtuální realitě na chvíli stali švestkou na cestě ze stromu až k destilaci a stáčení (vážně!).

To už se náš pobyt v Česku ale chýlil ke konci. Snažili jsme se z každého setkání vymáčknout co nejvíc, protože bůh ví, kdy se s našimi skvělými přáteli a rodinami zase setkáme. Pevně však doufám, že to bude brzo a taky, že se za námi konečně někdo další vypraví sem do Kanady.

Před odjezdem jsme se s Kiki oba těšili domů a oba jsme cítili, že tím domovem je teď pro nás Kanada. Tato země nás přijala štědře za své a její dechberoucí přírody se nemůžeme nabažit. A přesto musím zmínit, a já vím, že ne poprvé, že život v zahraničí není jednoduchý. Jak jsem byl před lety skálopevně přesvědčený, že se z Kanady nikdy natrvalo nevrátíme, už si tím dnes tolik jistý nejsem. Často se snažím si představit, jaké by to bylo, kdybychom před těmi sedmi lety tu naši rodnou zem neopustili. Kde bychom teď asi byli? Byli bychom šťastnější? Těžko říct. Ten život se bohužel nedá žít dvakrát, aby si člověk vyzkoušel všechny cesty.

Mnozí si teď asi ťukáte na čelo. Možná jste nespokojení s tím či o ním v zemi, kde jste od narození doma. Možná žijete v úzkosti z politické situace, rostoucích cen nebo kdovíjakých nebezpečí. Možná byste do Kanady odjeli hned zítra, kdyby vám to životní situace dovolila. Ale jak se říká v angličtině: “grass is always greener on the other side”. A já jen doufám, že jestli se jednou přeci jen budeme chtít vrátit, bude ještě vůbec kam a za kým.