Shambhala 2022

Shambhala je název pro posvátné spirituální království v tradici Tibetského Buddhismu. Je to ale také název pro kanadský hudební festival na ranči u Salmo River, který je mezi místními starousedlíky všeobecně známý jako každoroční setkání drogových závisláků, spořeoděných děvčat a všelijakých hříšníků. Jistě potom chápete, že to jsme si s Kiki nemohli nechat ujít.

Festival vznikl už v roce 1998 nejspíš jako pololegální venkovní “rave”, což je taneční akce s elektronickou hudbou, kterou produkují DJové. Od té doby se na stejném místě konal každý rok, kromě dvou let pandemie. Dnes je to jeden z největších a nejstarších hudebních festivalů v celé Kanadě. Na Shambhale se každoročně sejde okolo 15 000 lidí, což se s giganty jako Burning Man sice nedá srovnávat, ale Shambhala je možná i díky tomu prý jeden z nejlepších EDM festivalů na světě.

Pro nás bylo největším tahákem to, že se taková světová událost konala jen hodinu cesty od našeho domu. Chápejte, tady se nic neděje. Vždyť Shambhala se na ty čtyři dny každý rok stane největším “městem” v celých Kootenays! Celý plán měl však pár malých “ďurek”. Za prvé, ani jeden moc neposloucháme elektronickou taneční hudbu. Aspoň ne takovou, jakou na Shambhale hrají. Za druhé, neznali jsme ani jednoho jediného interpreta z line-upu. Dalším hořkým soustem byla cena za vstupenku, která činila $525 za osobu plus $100 za příjezd o den dřív plus $70 za auto v kempu. Posledním problémem bylo, že já i na komorní konzerty nosím špunty do uší a EDM festivaly jsou známé extrémní hlasitostí.

Takové drobnosti nás však nemohli zastavit a na festival jsme se přes to vypravili, a to o den a půl dříve než měl oficálně začít. Proč, ptáte se? No přečetli jsme si na těch internetech (které měli dávno zakázat), že přestože festival začíná v pátek, tak je povolený vstup už od úterý a míst ke stanování rychle úbývá. Je proto dost možné, že páteční příchozí už budou kempovat kilometry od festivalu na samém okraji stanového městečka. My jsme navíc chtěli spát v autě, ne ve stanu, a pro ty je kapacita ještě více omezená.

Na Shambhalu jsme dorazili ve čtvrtek ráno a zařadili se do nekonečné fronty aut. V té jsme strávili čtyři hodiny, než jsme se vůbec dostali do areálu. Každé vozidlo bylo pečlivě prohledáno, protože na festival je přísně zakázáno přivézt jakýkoliv alkohol. Asi si říkáte, že je to nějaká strategie, jak vydělat více peněz prodejem alkoholu uvnitř, ale není tomu tak. Alkohol na festivalu vůbec k dostání není. Toto opatření údajně drasticky snižuje počet násilných incidentů a případů fyzických zranění oproti jiným festivalům. Později jsem se dozvěděl, že to pravidlo vychází z tradičních “raves” ve Spojeném Království v 90. letech, kde se alkoholu taky moc neholdovalo. Pravidlo se však netýká jiných omamných a ilegálních látek, které jsou na Shambhale (údajně!) běžně k dostání. No, jinak s tou frontou jsme měli ještě štěstí, někteří jedinci v ní prý strávili deset hodin!

Vyjukaní z tisíců lidí a aut jsme se jali zabrat náš nový dočasný domov. Tím se nakonec stal čtvereček trávy velký akorát tak na naše auto a dvě židličky, přilepený na jakýsi stan návštěvníků až z daleké Austrálie. G’day mate! Po krátké rekalibraci jsme se vydali prozkoumávat areál festivalu.

Pěšky nám to z kempu trvalo asi jen čtvrt hodiny. Já jsem si v těch třiceti pěti stupních v oblacích prachu, který se zvedal kvůli procházejícím davům, připadal spíš jako na Marsu než v Britské Kolumbii. Tak jsme rychle pochopili, proč spoustu lidí nosilo roušky, i když žádná protiepidemická opatření neplatila. Samotný festival se odehrával ve velkém oploceném lese, který obsahoval několik mýtin a širokých cest, přístup k řece a nacházeli se v něm všechna pódia (neboli “stages”). Těch bylo celkem šest a každé mělo zaměření na určité hudební žánry a jiné téma dekorací. Ve většině případů taky DJe doprovázeli tanečnice nebo akrobati. Jelikož se festival odehrává každý rok na stejném místě tak pódia nebyla jen nějaké skládací plochy z lešení, ale v podstatě permanentní stavby.

Například “Living Room” stage byla tématicky vyzdobená jako obývací pokoj. V klidnější části hlediště byl postavený opravdový obývák ale bez střechy. Bylo v něm hned několik sedacích souprav, lustry visící ze stromů, staré CRT televize a podobně. Líbilo se nám, že se tam dalo si ve stínu pohodlně odpočinout za poslechu DJ setů ve stylech chill, house a ambient, což byly pro mě ty nejposlouchatelnější subžánry na Shambhale.

Dále bych zmínil třeba “Fractal Forest”, což bylo pódium postavené v lese a reproduktory dokonce viseli přímo ze stromů. V jejich korunách pak svítily všemožné lasery a neonové ozdoby. V noci to byla opravdu podívaná. Ještě se mi líbila stage “The Village” - čerstvě opravené jeviště a hlediště tvořily různé spletité mosty mezi stromy a vyvýšené plošiny. Určitě si prohlédněte přiloženou fotogalerii, protože se to těžko popisuje.

Po prvním aklimatizačním dni jsme se naladili na festivalovou rutinu. Je třeba mít na paměti, že “Shambhala je maraton a ne sprint”. Tyhle chytré poučky jsem si nastudoval dopředu. Náš průměrný den vypadal následovně: Ráno spát dokud nás vedro nevyhnalo z auta. Pak bylo třeba ještě pár hodin odpočívat v kempu. Tenhle čas jsme obvykle trávili rozmrazováním a ohříváním vynikajícího segedínského guláše, který jsme si chytře navařili doma. Naši australští “spolubydlící” jen těžko chápali. Následoval rychlý přesun přes “marťanskou poušť” k řece, kde jsme ve stínu stromů přečkali až do páté hodiny odpoledne, kdy teprve začínala hrát hudba a teplota se dostala do normálních mezí. DJové se pak na všech podiích střídali až do šesté ráno dalšího dne. My už ale přece jenom nejsme nejmladší a naivně neposilněni ilegálními substancemi jsme zpravidla odpadli už někdy kolem půlnoci.

Můj nejlepší zážitek byl, když jsme se jeden den večer zatoulali ke stage “The Village”. Zrovna se nám povedlo zaujmout pozici na ochozu s perfektním výhledem na jeviště a v tu chvíli začlo představení cirkusových akrobatů z uskupení Cirque La Nuit. Spustili neuvěřitelnou hodinovou světelnou show plnou žonglování s všelijakými hořícími předměty a svítícimi neonovými obručemi. S Kiki jsme se shodli, že i kdyby na festivalu nebylo nic jiného, tak to jedno představení za to vstupné stálo.

Shambhala je obecně známá jako takový dost “hippie” festival. Pořád se tam řešilo, jak se všichni milují a jak je všechno úžasné a jak se máme rádi. Návštěvníci byli často velmi duchovně orientovaní. Například každé ráno organizovali jógu, na kterou chodilo i několik stovek lidí, včetně Kiki. Jindy třeba jakási “matka” festivalu uspořádala hromadnou ranní meditaci. Je pravda, že atmosféra tam byla velmi přátelská, nekonfliktní a každý se s vámi rád dal do řeči. Tohle všechno umocňovalo to, že se na tom festivalu lidé oblékají do různých kostýmů, takže to často připomínalo spíš maškarní. A tak se člověk třeba seznámil s pánem v převleku za páva, co z nějakého důvodu rozdával tarotové karty. Také tam byli různé organizované podskupinky jako například “Stranger Danger”, což byl kemp vyhrazený pro návštěvníky, kteří přijeli úplně sami a chtějí se seznámit. Nebo třeba skupina, která se zavázala, že nebude vůbec užívat žádné drogy, což se asi hodilo třeba pro léčící se závislé.

Jak jsem na začátku zmínil, Shambhala je mimo jiné také festival omamných látek. Přestože je jich většina v Kanadě nelegálních, festival je na soukromém pozemku bez přítomnosti policie a festivalová ochranka tohle prostě neřeší. Takže je úplně běžné, že vám bude kdekdo nabízet všemožné “upravovače vědomí”. Ti oprsklejší měli dokonce napsané menu na výběr jako v restauraci. Běžně prodávají například LSD, MDMA, DMT, 2C-B, kokain, ketamin nebo lysohlávky. Tohle s sebou samozřejmě přináší řadu problémů a rizik, i když údajně méně než konzumace alkoholu, protože většina těchto drog nevede ke zvýšené agresivitě uživatele. Organizátoři se k tomu však staví relativně zodpovědně a o lidi, kteří drogám holdují je náramně postaráno.

Nejdůležitějším místem pro ně je stan, kde jsou tzv. ANKORS (volně přeloženo “kotvy”), což je dobrovolnická organizace v Britské Kolumbii, jež se zabývá testováním drog. My s tím samozřejmě nemáme žádné zkušenosti, ale údajně dokáží velmi přesně pomocí spektrometrů a “reagent kits” i v polních podmínkách určit, co že to v tom bílém prášku, co někdo třeba náhodou našel před stanem na zemi, přesně je. Omítka? Kokain? Fentanyl? Asi by mě to v kůži případného uživatele docela zajímalo. To všechno nabízí zcela bezplatně, anonymně a potřebují k tomu jen velmi malý vzorek. Fronta před tímhle stanem se vždycky táhla až za roh.

Druhým důležitým místem z tohohle hlediska je “Sanctuary” neboli svatyně. Jedná se o “safe-space” - bezpečné místo, které můžete navštívit, když se z jakéhokoliv důvodu necítíte psychicky dobře. Původně bylo určeno pouze pro ženy a dívky, co se cítili v ohrožení, ale v posledních letech je už otevřeno oběma pohlavím a slouží i pro uklidnění lidí, co třeba neodhadli správnou dávku nebo namixovali něco, co se mixovat nemá. Byli jsme se tam ze zvědavosti podívat a byl to takový útulný prostor v lese s matracemi na zemi a skupinou dobrovlníků, kteří sloužili jako psychická podpora. Když si k tomu pak ještě přidáte i tým špičkového zdravotnického personálu, tak je vlastně Shambhala možná to nejbezpečnější místo, kde nějaké omamné látky požívat.

V pondělí bylo na čase sbalit a odjet a ještě že tak. Měli jsme toho (písku) po těch několika dnech už plné kecky. Někteří návštěvnící zůstávali až do úterý, ale festival oficiálně končí v pondělí ráno. Sbaleno jsme měli hned, ale pak jsme si museli vystát asi dvě hodiny ve frontě na odjezd, protože takové množství aut polní příjezdovou cestu úplně zablokovalo.

Lokální policie velmi dobře věděla, co za akci se to koná, takže na obou stranách dálnice postavili bariéry a kontrolovali každé auto. Ujištovali se, že nejsou řidiči pod vlivem. Poznat auto jedoucí ze Shambhaly nebyl problém, protože jsme měli všichni ta auta obalena prachem z kempu. Nás naštěstí čekala jen krátká cesta přes Průsmyk Kootenay domů, kde jsme se rovnou zastavili v myčce, abychom zahladili poslední stopy našich špatností.

Tak to byl náš jedinečný zážitek ze Shambhala 2022. Jsem moc rád, že jsme si něco takového vyzkoušeli a určitě to stálo za to. Nevím ale jestli je to něco, co bych si musel dopřávat každý rok. Možná si to jednou zopakujeme, pokud se nás dá dohromady větší skupina. Děkuji těm, co dočetli až sem a zase někdy nashledanou u dalšího článku.