Hurá do Mexika!

Do Mexika jsme se nedávno podívali již potřetí, čehož byste se podle blogu asi nedopočítali, jelikož jsme ostudy a zapomněli jsme naši druhou mexickou návštěvu řádně zdokumentovat. Už jsem však zaúkoloval Kiki, a ta to napravila ještě než jsem tenhle článek dokončil.

Naši milí sousedé v Crestonu jsou takzvaní “snow birds”, neboli “stěhovaví ptáci”. To je v Kanadě výraz pro lidi, kteří na zimu cestují do teplých krajin. Zpravidla si za cíl vybírají Floridu, kde se celá města v zimě naplní Kanaďany, ale výjimečným cílem není ani Mexiko či další karibské země. Naši sousedé každou zimu odjíždí do svého druhého bytu v Manzanillo v Mexiku a jelikož tam měli letos místo, pozvali nás tam za nimi.

Ono Kanaďani jsou vůbec velmi ochotni vás leckam pozvat a nebo kdeco nabídnout. Jsou však potom občas zaskočeni, když jejich nabídku přijmete. Správný Kanaďan musí takové nabídky nejprve desetkrát ze slušnosti odmítnout, aby si byl opravdu echt jistý, že někoho snad neobtěžuje. Na to ale nemáme čas, takže jak podali prstíček, tak jsme měli druhý den koupené letenky.

Let byl jako obvykle až z Calgary, takže nás nejprve čekala ta 6-hodinová cesta autem. Za dalších pár hodin už jsme však přistávali v Puerto Vallarta, naší první zastávce v Mexiku.

Puerto Vallarta je známé letovisko na východním pobřeží Mexika u Tichého oceánu. Ubytovali jsme se v hotelu, který nám náš soused doporučil a jali se prozkoumávat město. No, abych řekl pravdu, už jsme byli na hezčích místech. Obrovské hotely okupovaly veškeré pláže v pěší vzdálenosti. Pláže sice byly veřejné, ale skrz hotely se nesmělo projít, takže jsme museli všechny obejít velkou oklikou. Tichý oceán je na rozdíl od Karibského moře méně průzračný a voda je studenější. Tak jsme se jen trochu schladili a pořvávající plážoví prodejci všeho možného nás odradili od dalšího přetrvávání.

Druhý den jsme se dle plánu vydali na cestu do Manzanillo. Soused nám radil, že si nemáme půjčovat auto, že nás určitě půjčovna natáhne a je s tím kdejaká starost, a že se prý máme raději svézt autobusem. Přes jisté pochybnosti jsme si nechali poradit a dobře jsme udělali. Za pár pesos se totiž dala pořídit jízdenka vskutku epesním autobusem s velmi pohodlnými sedačkami, televizí, internetem a klimatizací. Mimochodem třeba v Kanadě takové autobusové spoje vůbec neexistují. Chcete se dostat z Calgary k nám do Crestonu? Smůla, protože jinak než autem to nejde.

Přes všechno pohodlí ta cesta moc neutíkala, bylo to dalších 6 hodin a do Manzanilla jsme přijeli večer dost unavení. Sousedi nás vyzvedli na nádraží a hned nás vzali na suprovou večeři. Já se nemohu nabažit mexické kuchyně, takže to bylo něco pro mě. Po nezřízeném obžerství jsme se přesunuli na ubytovaní.

Tady došlo k menšímu překvapení. Ukázalo se, že sousedi nevlastní nějaké honosné luxusní apartmány, nýbrž spíš takové normální “mexické” byty. V tom našem bytě nefungovala klimatizace a tekla pouze horká voda. No nevadí, ale tak aspoň to je na pláži a hned u moře. Tak jsme hned ráno skočili do plavek a vítězoslavně vyšli na tu pláž. Otevřel se nám pohled na moře, ve kterém plavalo hned u břehu několik kusů polystyrenu, zbídačenou pláž pokrytou plastem a psími exkrementy a v rožku nechyběl dekorativní bezdomovec. Tak jsme se zase otočili a šli zpět na pokoj. Ale zase to bylo zadarmo!

Manzanillo jsme v dalších pár dnech spolu se sousedy prozkoumali. Ukázali nám různá další místa a vzali nás i na jednu hru tzv. “bocce”, což mi přišlo stejné jako možná známější “petanque”. Na téhle akci jsme také potkali další kanadské “stěhovavé ptáky”. Většinou páry v důchodu, co si v Manzanillo koupili levný byt a teď tam tráví dlouhé měsíce. Mě docela udivilo, že i ti, co tam údajně jezdí už 15 let uměli jen pár slov španělsky a na obsluhu většinou mluvili anglicky a očekávali, že jim budou vše rozumět.

Po čtyřech dnech v Manzanillo nás sousedi vzali na plánovaný výlet do města Colima, což je hlavní město stejnojmenného státu. Tohle městečko se nám moc líbilo, prošli jsme si historická náměstí a krásné budovy a také zašli do jednoho argentinského steakhousu. Tam jsme si dali možná nejlepší steak, co jsme kdy měli a celá ta večeře byla za velmi příznivou cenu.

Překvapivě hovězí, které tam podávají, je z Kanady. Údajně je daleko kvalitnější než hovězí z Mexika. Večer nás pak sousedi vzali na mexický “balet”, což byl jakýsi folklórní koncert a skupinový tanec ilustrující různé dobové kroje a všelijaké historické detaily, kterým jsme nerozuměli, jelikož neumíme moc španělsky.

Tady jsme se také s milými sousedy rozloučili, protože zbytek dovolené už byl čistě v naší režii. Z města Colima nás odvezl další autobus do města Guadalajara - hlavního města státu Jalisco a domova Mariachi hudby a tequily. Zde jsme měli v plánu strávit několik dalších dní.

První dny jsme byli ubytovaní ve čtvrti Tlaquepaque, v jakési “hipster” oblasti, kde je každý druhý dům nějaká galerie. Na ulici se vždy děje něco zajímavého a všude tam výborně vaří. Zde jsme také zpozorovali první velké změny v porovnání s pobřežím. Najednou byli všude kolem nás Mexičani a ne turisti a většinou nás nechali mluvit naší lámanou španělštinou, než že by hned přepínali do angličtiny. Z Tlaquepaque jsme se také vypravili na tradiční nedělní rodeo, které se v Mexiku jmenuje Charrería. Jedná se o takový závod v různých disciplínách spojených s chytáním dobytka a krocením koní a kdejakých dalších kratochvil.

Na zbytek našeho pobytu v Guadalajara jsme se přesunuli na druhou stranu města do čtvrti Chapalita. To byla taková oblast pro vyšší střední třídu, takže bylo všechno hezky čisté a upravené. Odsud jsme se vypravili na prohlídku historického centra města, kde nás provedla milá Američanka zadaramo. Mexiko je silně ovlivněné katolickým křesťanstvím, takže jejich kostely i architektura je podobnější té evropské než třeba architektura kanadská. Taky mě pobavili místní, co chodili na náměstí bruslit na umělý led ve 25°C, protože jsou přece Vánoce a k těm bruslení patří.

Zde bych ještě rád vložil malou vsuvku, a to sice o bezpečnosti v Mexiku. Asi jste slyšeli lecjaké zvěsti o tom jak to v Mexiku je nebezpečné, a že vás určitě za první rohem někdo polapí a zapíchne. Možná jsme měli jen štěstí, ale já osobně se za celý náš pobyt v Guadalajara, kdy jsme procházeli i opravdu dost chudými čtvrtěmi necítil ani na moment v nebezpečí. Možná bych tam nechodil v noci a možná bych neblýskal nějaké drahé foťáky, ale pocitově mi to tam vlastně nepřišlo o nic nebezpečnější než třeba Praha.

Další den jsme jeli na soukromý poznávací výlet za původem tequily. Tequila je takové malé městečko asi 50 km západně od Guadalajara, podle kterého se tato lihovina jmenuje. Náš průvodce nás však nejprve vzal do malé soukromé palírny Cava de Oro (Zlatý sklep). Tam nám vysvětlili, že tequila se vyrábí ze speciálního druhu kaktusu agáve, který musí nejprve několik let růst. Když dospěje do patričné velikosti, usekne se, osekají se mu listy a ta koule, co zbyde se musí upéct ve velké troubě. Až potom se teprve dá destilovat. Na konci prohlídky pak následovala ochutnávka. Já tequilu normálně vůbec nepiju, ale průvodce nás ji naučil správně pít a párovat s jídlem a vlastně mi nakonec velmi zachutnala. Já i Kiki jsme každý vypili 8 panáků a zbytek výletu si nepamatuju. Z fotek to vypadá, že jsme dojeli až do toho městečka Tequila, které jsme si prošli a možná si dali i nějaký oběd? Cestou zpátky jsme se ještě stavovali vyzkoušet velmi oblíbený koktejl zvaný Cantaritos, který je zajímavý tím, že se dává do hliněného hrnku, který vám potom nechají. Máme z toho fajn květníky.

Po Guadalajaře nás čekala zpět cesta do Puerto Vallarta odkud nám letěl zpáteční let. Prozřetelně jsme si ale ubytování tentokrát zařídili na druhém konci města, v centru a mimo zónu těch obřích hotelů. V dalších dnech se nám pak mírně vylepšilo mínění o tomto městě. Ano, je opravdu extrémně turistické, ale veřejná pláž v centru byla vlastně docela hezká a procházky mezi starými budovami se nám líbily také. Co bylo trošku zklamání je ale jídlo. Bylo jen průměrné ale za dost vysoké ceny. Prostě turista to nepozná a hlavně přijde zítra dalších tisíc, tak co bych to vařil pořádně. Na světě je tolik krásných míst, kde jsme ještě nebyli, že se asi do Puerto Vallarta brzo znovu nevypravíme.

Po příletu domů nás čekala ještě jedna menší lapálie. Plánem bylo po přistání v 11 večer v Calgary ještě tu samou noc dojet až do Crestonu. Tento geniální plán nám však překazil nečekaný poryv větru, který nás po cestě zfouknul rovnou do závěje. Nám ani autu se naštěstí nic nestalo, nicméně se nám ho nedařilo ze závěje vyhrabat. Pár aut sice zastavilo a několik lidí se nám snažilo ochotně pomoci, ale ani po hodině usilovného hrabání a tlačení a tahání se auto nehnulo ani o píď. Nedalo se nic dělat, než to nechat na ráno. Odvezli nás do nejbližšího hotelu a auto jsme další den vysvobodili s pomocí odtahovky. Domů už jsme pak dojeli bez dalších problémů a tím ukončili další skvělou cestu do Mexika. Už bych tam klidně jel zase!