Návštěva Kiki rodičů

Dlouho jsme se těšili na to, až nás v Kanadě pořádně navštíví někdo z Čech. V Torontu se u nás na pár dní stavil Vojtův taťka na své cestě do USA. Ale na nějakou delší návštěvu došlo až letos, byla to návštěva mých (Kiki) rodičů. Už za námi měli namířeno do Toronta na začátku roku 2020 spolu s Vojtovou mamkou, ale celou naplánovanou návštěvu překazil začátek pandemie Covidu.

Po několika letech a našem stěhování na druhou stranu Kanady se naši znovu odhodlali se za námi vypravit. Co se týče naší lokace, je výrazně hůře dostupná než Toronto. Nejbližší použitelná mezinárodní letiště jsou Calgary (5 hodin jízdy) a Vancouver (8 hodin jízdy). Dali jsme rodičům vybrat, jestli se chtějí do jednoho z měst podívat, vybrali si Vancouver.

Z našeho domu jsme vyráželi o něco málo dříve než rodiče z Plzně na pražské letiště. Rodiče měli dorazit v sobotu odpoledne, a protože my jsme si chtěli výpravu do Vancouveru užít, rozhodli jsme se vyzkoušet jeden bezplatný kemp po cestě. V poslední době to byl druhý kemp zdarma s naprosto úžasným výhledem (blízko města Osoyoos).

Rodiče bez jakýchkoliv komplikací dorazili podle plánu, z letiště byli přes veškeré předchozí obavy venku ani ne 30 minut po přistání letadla. Byl večer, takže jsme se jen ubytovali v Airbnb a v neděli ráno jsme vyrazili na cestu domů. I když byla dlouhá, rodiče pozorovali měnící se ekosystémy, hory, řeky, lesy, jezera, louky a malá městečka. Zastavili jsme na pár vyhlídkách.

Jak už to tak u nás bývá, zase se nám sešlo několik důležitých životních událostí naráz. Na začátku května jsem začala pracovat pro novou firmu, kde se mi bohužel nepodařilo dostat dovolenou na celou návštěvu rodičů. Většinu pracovních dní jsme tak s Vojtou trávili v práci a rodiče se nám mezitím starali o zahradu. Odpoledne jsme pak zkoumali místní kulturu, jídla, okolí.

První víkend jsme měli naplánovaný výlet do některých národních parků a dalších našich oblíbených míst. Ve čtvrtek po práci jsme vyrazili do lázeňského města Radium Hot Springs, které je bránou do národního parku Kootenay. Přenocovali jsme v kempu Red Streak a v pátek ráno se vydali na několik procházek v národním parku Kootenay (Paint Pots, Marble Canyon, Numa Falls, vyhlídka na řeku Kootenay). Přes Continental Divide (kontinentální rozhraní), který je hranicí mezi provinciemi Britská Kolumbie a Alberta, a také rozděluje povodí Pacifického a Atlantického oceánu, jsme se dostali do národního parku Banff.

Před plánovanou lanovkou na Sulphur Mountain jsme měli chvíli na procházku po městě. Banff je turistické město, kterému se kvůli velkému množství turistů většinou s Vojtou vyhýbáme. Tentokrát jsme se ale zeptali v informačním centru, kam se máme podívat a poslali nás krásnou přírodní stezkou k vodopádu na řece Bow. Městským autobusem jsme se pak dopravili k Sulphur Mountain a po výjezdu na vrcholek nás čekala procházka na vyhlídkové plošině v 2451 metrech nad mořem. Výhled byl kvalitní, i když trochu zakouřený kvůli lesním požárům v Albertě.

Večer jsme v kempu u kaňonu Johnston rozebírali plán na další den. Banff je velmi populární národní park, a tak je na některá oblíbená místa třeba vyrazit brzy ráno. Když se takových míst sejde víc, je trochu problém naplánovat itinerář. Nakonec jsme se rozhodli ještě pro večerní rychlou procházku v kaňonu Johnston. Vydali jsme se k prvnímu ze dvou vodopádů.

Díky večerní procházce jsme byli schopní vyrazit na největší atrakci, jezero Louise, v sobotu kolem sedmé ráno. Vojta zvládl zaparkovat na jednom z posledních míst a nám se naskytla možnost projít se po pravém břehu jezera bez davů turistů (ty jsme potkali až po cestě zpátky). Bylo trochu zataženo, ale ledovec nad jezerem jsme si prohlédli. Následně jsme měli namířeno na jedno z našich nejoblíbenějších míst v parku Yoho - vodopády Takakkaw. Jaké bylo naše překvapení, když jsme narazili na bránu s informací, že vodopády jsou zavřené. Místo toho jsme se tedy zastavili u soutoku řek Yoho a Kicking Horse, ten je zajímavý, protože každá řeka má jinou barvu (světle modrou a šedo bílou díky minerálům z ledovců). Zastavili jsme se ve městečku Field v informačním středisku, kde nám řekli, že vodopády se budou otevírat asi za dva dny, až správa národních parků vyklidí a otevře všechna parkoviště a kemp.

Podívali jsme se ještě ke Smaragdovému jezeru, Natural Bridge a po krátkém bloudění k vodopádům Wapta, které Vojta našel jako záložní vodopády místo Takakkaw. Vodopády Wapta velmi příjemně překvapily, určitě se tam ještě někdy podíváme. Pak jsme jeli do Revelstoku, kde jsme měli původně domluvený kemp, ale kvůli aktivitě medvědů nám ho pár dní před výletem zrušili. Revelstoke je pěkné malé město, nad kterým je kopec a na něm národní park Revelstoke Mountain. Je tam jedna z nejkrásnějších vyhlídek, ale protože byl teprve začátek sezóny, vrcholek hory byl zavřený, což jsme se dozvěděli, až když jsme tam vyjeli. Nicméně začala docela velká průtrž mračen, takže bychom si to stejně asi moc neužili. Po krátké procházce ve městě Revestoke jsme zamířili do našeho náhradního kempu v zátoce Shelter.

Neděle byla náš poslední den výletu, jeli jsme do horkých pramenů Halfway Hot Springs. Jede se k nim asi 11 km po hrbolaté lesní cestě, pak se musí sejít z poměrně strmého kopce, ale pak už se otevře výhled na údolíčko se třemi horkými bazénky a studenou řekou. Horké prameny jsme si dost užili, po pár dnech chození a spaní v autě a ve stanu jsme byli trochu rozlámaní, tak jsme tam strávili asi tři hodiny. Po cestě domů jsme se pak stavili v moderní pizzerii ve městě Nelson.

Následující týden jsme zase strávili prací v práci a na zahradě. Jeli jsme se podívat kolem jezera Kootenay, vyzkoušeli jsme koblihy a chleba od místní náboženské sekty, táta projel celé údolí na kole, podívali jsme se do indiánského obchodu se suvenýry a v sobotu ráno jsme zamířili do Vancouveru.

Neujeli jsme ani 50 km a rozbilo se nám auto. Skončili jsme v horském průsmyku nad naším městem. Není tam žádný mobilní signál, tak jsme museli požádat projíždějící auta, aby nám zavolali odtahovku. Pak Vojta stopnul další auto, které odvezlo Vojtu a rodiče zpátky domů. Já jsem zůstala u auta s tím, že budu čekat na odtah. Odtahovka dorazila asi za 2 hodiny a odvezla mě i auto do autoservisu ve městě. Za chvíli tam za mnou dorazil Vojta se sousedem. Naše město je poměrně malé a odřízlé od civilizace, takže mít pojízdné auto je dost důležité. Ve městě nemáme žádnou půjčovnu aut, nejbližší je 120 km a otevřená je pouze v pracovní dny. Sobotu jsme tedy strávili přeorganizováním našeho původního plánu. V neděli jsme vyrazili na místní vinici ochutnávat víno. A v pondělí dojel Vojta se sousedem půjčit auto do půjčovny, a pak jsme jeli do Vancouveru.

Do Vancouveru jsme dorazili kolem šesté večer, přesně na rezervaci do doporučené restaurace s mořskými plody. Už nějakou dobu jsem chtěla vyzkoušet ústřice, tak jsem do toho namočila i rodiče. Ještě jsem si objednala mušle místo mušlí svatého Vavřince, což bylo dost nepříjemné překvapení, ale jsem ráda, že jsem vyzkoušela i mušle. Pak jsme rychle prošli centrum města, šli jsme na FlyOver Canada, což je asi patnácti minutové představení v širokoúhlém kině, kde se s vámi sedačky pohybují, jako byste letěli nad zemí. Pak jsme se ještě v rychlosti podívali na parní hodiny a jeli přespat.

V úterý jsme se prošli po West Dyke Trail poblíž letiště a bavili jsme se odhadováním cen domů na prodej, které jsme cestou viděli. Ochutnali jsme tradiční Nanaimo Bars, které nám všem přišly extrémně sladké. Po vytisknutí letenek jsme vysadili rodiče na letišti asi čtyři hodiny před odletem, protože Vojta byl urgentně povolán do práce i přes to, že měl dlouho dopředu naplánovanou dovolenou.

Když byli rodiče šťastně v letadle, jeli jsme se podívat na našeho kamaráda ve Vancouveru a sledovat letadlo Vojtova táty, který zrovna v tu dobu měl opouštět Německo na cestě za námi.