Kanadské Letokruhy

Den po odletu Kiki rodičů jsme na letišti ve Vancouveru vyzvedli našeho dalšího hosta - mého tátu. Ten už za námi jednou byl, když jsme ještě bydleli v Torontu, ale to už je nějaký pátek. Do Kanady se vydal za námi a také proto, aby se zúčastnil trampského “potlachu” Kanadské Letokruhy 2023, který se shodou náhod konal poblíž městečka Golden asi 4 hodiny cesty od nás.

Cestou z Evropy se mu bohužel zpozdilo letadlo o mnoho hodin, takže se nám začly trošku křížit plány. Museli jsme cestou z Vancouveru neplánovaně přenocovat v motelu v historickém městečku Greenwood a do Crestonu jsme se dostali až další den. Tátovi jsme udělali prohlídku domu, ale pak už jsme museli balit. Hned další den jsem se totiž my dva (bez Kiki) vydali na zmíněný potlach.

Co jsou to vlastně ty “trampové”? To jsem si dal za cíl si pořádně ujasnit. Já totiž jako malý jezdil s rodiči na trampské potlachy a přišlo mi to jako velmi normální záležitost. Až roky později jsem se dozvěděl, že ne každý ví, o co vlastně jde a málokdo se nějakého potlachu zúčastnil. Zajímavé také je, že “tramping” je celosvětový unikát, který pokud vím existuje pouze v Česku a na Slovensku.

Zkazky o prvních trampech se dají najít už z dob první republiky. Slovo “tramp” pochází z angličtiny, kde je to označení pro bezdomovce, tuláka. V přeneseném významu se někdy také používá pro promiskuitní ženu. Proto je pojem “tramp” třeba vysvětlovat v zahraničí opatrně. Do češtiny se tento výraz nejspíš dostal z knížek od Jacka Londona. Ještě jsem na tohle slovo v podobném významu narazil ve známém filmu Útěk do divočiny (Into the Wild - 2007), kde si hlavní hrdina říkal Alexander Supertramp.

Trampská činnost byla od počátků velmi podobná skautingu a pravděpodobně ze skautingu také tenkrát vznikla. Se skauty mají trampové společnou lásku k přírodě, důraz na kamarádství a lesní moudrost. Stejně jako skauti bylo jejich volnomyšlenkářství, společenská nekonformnost a prozápadní myšlení trnem v oku minulému režimu. Z vyprávění vím, že trampové byli velmi často omezováni v činnosti, povolávání k výslechům a někdy i fyzicky napadáni pořádkovými složkami.

Nejen proto mnoho trampů emigrovalo do zahraničí. Nejsilnější vlna emigrací byla asi po roku 1968, kdy Československo opustilo stovky tisíc lidí a část z nich samozřejmě byli i trampové. Ti se pak rozletěli do celého světa. Být dnes trampem cestovatelem je výhodou, trampští kamarádi (pokud jsou ještě na živu) vás prý rádi ubytují třeba v Rakousku, Švýcarsku, Austrálii, USA nebo i u nás v Kanadě.

No a tihleti “světoví trampové” po revoluci vymysleli, že se budou jednou za pět let setkávat na různých místech. Jenže jak stárnou, už jim ubývají síly takové velké akce organizovat. V roce 2018 by v Texasu poslední takový celosvětový potlach. Někteří trampové se ale rozhodli, že převezmou tuto štafetu a uspořádali tento potlach v Kanadě, na který jsme se s mým tátou vydali.

Na cestu jsme vyrazili hned ráno, směrem na východ na Cranbrook a pak na sever směrem na Radium Hot Springs. Na pozvánce na potlach jsme měli přesné instrukce, kde sjet z dálnice a dále cesta pokračovala 70 km po prašné cestě. Po nedávném selhání našeho milovaného vozu a následné nelevné opravě jsem měl velké obavy z dalších problémů, ale náš Highlander si s děravou lesní cestou hravě poradil.

Na místo jsme dorazili po páté hodině. Potlach se konal v údolí u krásné řeky na Crown land. Na místě už bylo stovky účástníků a všude byly postavené stany a zaparkované obytné přívěsy. My jsme naštěstí moc místa nepotřebovali, takže jsme se vmáčkli mezi pár stromků. Hned po příjezdu jsme se dozvědli smutnou událost. Uznávaný tramp Walter z Vancouverské osady, kterého znal i můj táta, nedávno zemřel. To je bohužel v dnešní době mezi trampy stále častější, rok za rokem jich ubývá.

Ve spojení s trampy se vám jistě musí vybavit alespoň trampské písničky, které mají svůj vlastní subžánr na české hudební scéně. Pídil jsem se po tom, jaký je vlastně rozdíl mezi písničkou trampskou a písničkou folkovou nebo country a ani trampové se na tom moc neshodnou. O tom, jestli je právě hraná písnička dostatečně trampská se někdy vedou vášnivé debaty. Z toho, co jsem pochopil, jde hlavně o text. Ten musí pojednávat o nějaké dlouhé cestě či exotické krajině. Trampská písnička by měla být také relativně jednoduchá. Musí jít zahrát u ohně na jednu či více kytar a text snadno zazpívat.

Hraní na kytary a zpěv byli hlavní náplní prvního večera. Můj táta je muzikant a myslím, že se na tuhle část moc těšil. Také si hned hledal nějakou vhodnou skupinku, kterou by mohl oslnit svým umem. Trampové totiž pochvalně netleskají, místo toho volají táhlé “umííííí”. Já osobně měl za úkol hlavně přinášet pivo s tou správnou frekvencí.

Druhý den se soutěžilo ve sportovních disciplínách jako je třeba lukostřelba, hod oštěpem, hod sekerou a podobně. Toho se rády chopily hlavně děti a účastníci mladšího věku, kterých ale mezi trampy už v dnešní době bohužel moc není. Zlatým hřebem potlachu byl slavnostní oheň, který se konal večer tohoto dne. Podobně jako skautský slibový oheň se hlavní oheň staví do pagody, smí ho zapalovat a obsluhovat jen stanovení “ohnivci”, nesmí se na něm vařit ani v něm pálit odpadky a tak dále. Oheň se zapaluje za zpěvu trampské hymny “Vlajka vzhůru letí”.

Po zapálení ohně přišla na řadu soutěž jednotlivých hudebníků a hudebních uskupení. Kvůli velkému počtu účastníků mohl každý zahrát jen jednu píseň. Táta se také hrdě zúčastnil. Přestože zahrál skvěle, tak nevyhrál, jelikož konkurence byla silná.

Další den jsme se sbalili a vydali na cestu zpět domů. S tátou jsme ještě podnikli několik dalších výletů, ale jelikož už to mám dlouhé, vyjmenuji to jen zkratkovitě. V Crestonu jsme například navštívili mistní vinici, dále jsme se ohřáli v horkých pramenech Ainsworth Hot Springs. Po cestě do Vancouveru jsme se zastavili v Pentictonu, kde jsme navštívili tátovo kamaráda, kterého potkal při svých cestách v Karibiku. My jsme s Kiki v Pentictonu nikdy dřív nebyli a moc se nám to tam líbilo.

Jako poslední zastávku jsme si vybrali japonskou ramen restauraci ve Vancouveru. Ramen jsem tátu naučil jíst už tenkrát v Torontu. Každé ráno totiž snídá tu instantní verzi, tak jsem mu chtěl ukázat, jak vypadá ta polévka ramen opravdová.

Tím skončila návštěva mého táty, který se po dalších menších zádrhelech bezpečně dopravil domů. Nás poté čekala snad na blízkou dobu poslední cesta z Vancouveru. Dohromady jsme museli celou tuto vzdálenost ujet šestkrát v jednom měsíci, abychom vyzvedli či odvezli návštěvy. Rozhodli jsme se tak, že dáme autu i sobě na nějakou dobu oddech od tak dlouhých cest. Tak uvidíme jak nám to vydrží!